Fajn. Je vám padesát. Víte, že byste si měli zajít na kolonoskopii. Ale nešli jste.

Vaše důvody jsou tyhle:

  1. Neměli jste na to čas.
  2. Nemáte přehled o tom, kdo měl ve vaší rodině rakovinu.
  3. Nemáte žádné problémy.
  4. Nechcete, aby vám doktor strčil do zadku kilometr dlouhou rouru.

A teď si probereme tyto důvody jeden po druhém. Ne, počkejte, vlastně ne. Protože vy i já víme, že jediný skutečný důvod je ten s číslem čtyři. Je to přirozené. Z představy, jak se jiný člověk, zejména člověk živící se medicínou, hluboce zajímá o to, co se obvykle popisuje jako vaše „pozadí“, vám běhá mráz po zádech.

Vím to, protože jsem stejný jako vy, možná horší. Jsem ze všech poseroutků ten největší posera. Bývá mi na zvracení a omdlívám dokonce i při banálních zdravotnických úkonech, třeba když mám zavolat k doktorovi a objednat se. A když se dostanu do osobního kontaktu se zdravotnickou profesí, je to ještě mnohem horší. Nejedna ordinace má v podlaze důlek od mého čela, které do ní narazilo jen pár sekund potom, co jsem dostal injekci.

Když mi bylo v roce 1997 padesát, kdekdo mi říkal, že bych měl jít na kolonoskopii. Souhlasil jsem, že bych rozhodně měl, ale ne zrovna teď. S takovým přístupem jsem dosáhl 55 let, aniž bych na kolonoskopii byl. A pak jsem udělal něco tak ubohého a trapného, že se upřímně stydím vám o tom vůbec říct.

Stalo se to, že do Miami Beach přijela obří dvanáctimetrová replika lidského tlustého střeva. Vážně. Je součástí vzdělávací výstavy nazvané Střevem středem, která objížděla celou zemi, aby upozornila na rakovinu konečníku a tlustého střeva. Záměr je takový, že prolezete středem střevem, cestou tam potkáte různé naučné předměty, jako třeba polypy, nádory a hemoroidy o velikosti běžného volejbalového míče, řeknete si: „Radši bych měl zjistit, jestli v sobě něco takového nemám“, a zajdete na kolonoskopii.

Pokud jste profesionální humorista a v okruhu 300 kilometrů je obří tlusté střevo, jste prostě povinni ho vidět. Takže jsem jel do Miami Beach a prolezl Střevem středem. Napsal jsem o tom sloupek a udělal několik nechutných střevních fórů. Ale také jsem každého přesvědčoval, že by měl jít na kolonoskopii. A když jsem se vynořil z toho obřího střeva, dokonce jsem podepsal slib, že na ni půjdu i já.

Ale nešel jsem. Byl jsem podvodník, pokrytec, lhář. Byl jsem skoro kongresman.

Uběhlo dalších pět let. V šedesáti jsem pořád neměl za sebou kolonoskopii. Před několika týdny mi přišel e-mail od mého bratra Sama, který je o deset let mladší, ale o dost dospělejší. E-mail byl určen mně a mému prostřednímu bratru Philovi. Stálo v něm:

„Milí bratři, byl jsem na rutinní kolonoskopii a uslyšel obávanou diagnózu: rakovina. Řekli nám, že je v raném stadiu a je dobrá prognóza, že mě jí úplně zbaví. Takže mi držte palce, zaklepejte to na dřevo a všechno tohle.
A pochopitelně mi řekli, abych poslal své sourozence na vyšetření. Hádám, že jste oba byli.“

No. Dobrá.

Nejdřív jsem zavolal Samovi. Byl optimistický, ale vystrašený. Chvíli jsme spolu mluvili, a když jsme zavěsili, zavolal jsem svému příteli Andymu Sablovi, gastroenterologovi, abych si dohodnul prohlídku. O pár dní později mi Andy ve své ordinaci ukázal barevný diagram střeva, dlouhého orgánu, který vypadá, jako by se táhnul všude možně a v jednom místě těsně míjel Minneapolis. Pak mi Andy vysvětlil celou proceduru důkladně, trpělivě a uklidňujícím způsobem. Chápavě jsem přikyvoval, ale ve skutečnosti jsem neslyšel nic z toho, co říkal, protože můj mozek řval, cituji: „STRČÍ TI DO ZADKU KILOMETR DLOUHOU ROURU!“.

Opustil jsem Andyho ordinaci s několika písemnými instrukcemi a receptem na produkt s názvem „MoviPrep“, který je balen do krabice velké dost na to, aby pojala mikrovlnku. Podrobněji rozeberu MoviPrep později; prozatím stačí, když řeknu, že nikdy nesmíme dovolit, aby padnul do rukou nepřátel Ameriky.

Několik dalších dnů jsem produktivně strávil nervózním posedáváním. Pak jsem v předvečer mé kolonoskopie začal s přípravami. V souladu s instrukcemi jsem ten den nejedl žádná tuhá jídla; všechno, co jsem měl, byl kuřecí vývar, což je prakticky voda, jenom to míň chutná. Večer jsem si pak vzal MoviPrep. Smícháte dva pytlíky prášku v litrové plastové nádobě a pak ji naplníte vlažnou vodou. (Pro ty, kdo nerozumí metrickému systému – jeden litr je asi 32 galonů.) Pak to celé musíte vypít. To trvá asi hodinu, protože MoviPrep chutná, a to jsem ještě vlídný, jako směs kozích slin a čistidla na záchody s kapkou citronu.

Pokyny k MoviPrepu, zřetelně psané někým, kdo má velký smysl pro humor, uvádějí, že poté, co přípravek vypijete, „může uvolnit vodnatou stolici“. To je podobné, jako říct, že když skočíte ze střechy, můžete zaznamenat dopadnutí na zem.

MoviPrep je nukleární projímadlo. Nechci být v tomhle příliš názorný, ale viděli jste někdy, jak startuje raketoplán? Tak MoviPrep je něco dost podobného – a vy jste ten raketoplán. Jsou chvíle, kdy si přejete, aby záchodová mísa měla bezpečnostní pásy. Strávíte několik hodin uvězněni na záchodě, kde budete prudce tryskat. Vyloučíte úplně všechno. A pak, když si říkáte, že už musíte být úplně prázdní, musíte vypít další litr MoviPrepu; tehdy, pokud mohu říct, vaše útroby odcestují do budoucnosti a začnou vylučovat jídlo, které jste ještě ani nesnědli.

Po tomto akčním večeru jsem šel konečně spát. Ráno mě manželka odvezla na kliniku. Byl jsem dost nervózní. Nejenom, že jsem se bál samotné procedury, ale sem tam jsem ještě zažíval občasné dozvuky tryskání MoviPrepu. Pomyslel jsem si: „Co když vytrysknu na Andyho?“. Jak byste se kamarádovi za něco takového omluvili? Kytky by asi nestačily.

Na klinice jsem musel podepsat mnoho formulářů, na nichž jsem potvrzoval, že jsem porozuměl a bezvýhradně souhlasím s čímkoliv, co krucinál na těch formulářích stálo. Pak mě odvedli do místnosti plné jiných kolonoskopiků, kde jsem vešel za plentu do maličkého prostoru, sundal si všechno oblečení a navléknul si jeden z těch nemocničních oblečků, navržených sadistickými zvrhlíky, ten typ, ve kterém se cítíte víc nahatí, než kdybyste skutečně nahatí byli.

Pak mi sestra jménem Eddie píchla malou jehlu do žíly v mé levé ruce. Obvykle bych omdlel, ale Eddie byla šikovná a kromě toho jsem už ležel. Eddie mi také řekla, že si někteří lidé míchají MoviPrep s vodkou. Nejdřív jsem byl zpruzený, že mě to nenapadlo, ale pak jsem začal dumat, co by se stalo, kdybyste byli příliš líznutí na to, dojít do koupelny, takže byste se tam potáceli jako naplno otevřená požární hadice. Neměli byste pak jinou možnost, než vypálit dům do základů.

Když bylo všechno připravené, Eddie mne odvezla na vyšetřovnu, kde Andy čekal se sestřičkou a anesteziologem. Neviděl jsem tu kilometrovou rouru, ale věděl jsem, že ji tam Andy má někde schovanou. Byl jsem vážně nervózní. Andy mě přetočil na levý bok a anesteziolog napojil něco na jehlu v mé ruce. V místnosti hrála hudba a já zjistil, že je to písnička Dancing Queen od Abby. Poznamenal jsem, že ze všech písní, které by mohly hrát během této zvláštní procedury, je Tančící královna ta nejmíň vhodná.

„Mám to zesílit?“ ozval se Andy odněkud zpoza mě.

„Ha ha,“ odpověděl jsem.

A pak nastal ten čas, ta chvíle, které jsem se víc než deset let obával. Pokud jste citliví, připravte se, protože se vám chystám dost podrobně vylíčit, jak to proběhlo.

Nemám ponětí. Vážně. Prospal jsem to. V jednu chvíli Abba ječela: „Dancing Queen! Feel the beat from the tambourine…“

…a v další chvíli už jsem byl v jiném pokoji a probouzel se ve velmi uvolněné náladě. Andy se na mě díval a ptal se, jak se cítím. Cítil jsem se báječně. Cítil jsem se dokonce ještě úžasněji, kdy mi Andy řekl, že už je po všem a mé střevo obstálo na jedničku s hvězdičkou. Nikdy jsem nebyl tak hrdý na své vnitřnosti.

Ale pointa je jinde: Nejenom, že jsem byl zbabělec, ale taky úplný blbec. Víc než deset let jsem se bál podstoupit vyšetření, které v podstatě nic nebylo. Nebolelo a kromě MoviPrepu to nebylo ani nepohodlné. Riskoval jsem svůj život pro nic.

Kdyby můj bratr Sam byl stejně hloupý jako já, kdyby v padesáti ignoroval všechny lékařské rady a vyhýbal se vyšetření, pořád by měl rakovinu. Jenom by to nevěděl. A ve chvíli, kdy by se to dozvěděl, v době, kdy by pocítil příznaky, jeho stav by byl mnohem, mnohem vážnější. Ale protože byl rozumný, lékaři zachytili nádor včas, operovali a vyjmuli ho. Sam se teď zotavuje a jí něco, co popisuje jako „fakt, fakt nudné jídlo“. Jeho prognóza je dobrá a každý je optimistický, drží mu palce, klepe na dřevo a tak.

Což nás přivádí k vám, pane, paní či slečno Přes-padesát-a-bez-kolonoskopie. Věc se má tak: Buď máte rakovinu tlustého střeva, nebo ji nemáte. Pokud ano, doktoři ji při kolonoskopii najdou a něco s ní udělají. A pokud ji nemáte, věřte mi, že je velmi uklidňující to vědět. Není žádný rozumný důvod, proč se tomu vyhnout.

Tolik dychtím po tom, abyste to podstoupili, že vás budu motivovat Exkluzivní Časově Omezenou Nabídkou. Pokud si po přečtení tohoto sloupku zajdete na kolonoskopii, pošlete mi obálku se známkou a svou adresou na adresu Dave Barry, Přesvědčování ke kolonoskopii, The Miami Herald, 1 Herald Plaza, Miami, FL 33132. Nazpátek vám pošlu podepsaný certifikát vhodný k zarámování, pokud vám nevadí mít zarámovaný laciný certifikát, sdělující, že jste dospělý člověk, který podstoupil kolonoskopii. Doplňkem tohoto certifikátu bude útržek z limitované edice zakázkového toaletního papíru s portrétem slečny Paris Hiltonové. I ten si můžete zarámovat, nebo ho použít jakkoliv, jak uznáte za vhodné.

Ale i když nestojíte o tuto motivaci, jděte prosím na kolonoskopii. Pokud jsem to zvládnul já, zvládnete to i vy. Neodkládejte to. Prostě na ni jděte.

A ujistěte se, že jste zdůraznili, že chcete verzi bez Abby.

© 2008 Dave Barry, published by The Miami Herald Media Company

Reklamy